Návštěva v Letňanech

Je horký jarní den, při kterém v člověku roste touha sebrat se a vyrazit někam do stinných lesů pryč od všeho shonu velkoměsta. Nás však dnes čeká jiná cesta. Vyrážíme s mou čerstvou manželkou Monikou na prohlídku vzorového bytu v Letňanech. Zatímco čekáme na náš spoj, pozorujeme fanoušky, kteří se hromadí u nedaleké haly. Po chvíli čekání konečně přijíždí náš autobus. Otvírám rozečtenou knihu, ale Monika, která zasněně kouká z okénka, mi co chvíli něco ukazuje. Výhled na město, park, nákupní centrum, velkoobchod s kutilskými potřebami. Konečně se mi daří začíst do napínavého příběhu, když mě má polovička tahá za ruku.

„Vystupujem!“

Rychle zavřu knihu a vyběhnu z autobusu. Tak to vypadá, že na téhle trase si moc nepočtu. Už se chci zeptat, kterým směrem se máme dát, ale když zvednu hlavu, vidím, že stojíme sotva deset kroků od prvního domu projektu, do kterého se jdeme podívat.

„Vidíš, já říkal, že to najdeme,“ naparuji se, jako by to bylo celou dobu v plánu. Vytáhnu mobil a vytočím číslo na prodejkyni.

„Za chvíli jsem u vás,“ ozve se z telefonu a za necelou minutku už k nám míří sympatická mladá žena se širokým úsměvem a podává nám červené stavařské helmy.

„To kvůli bezpečnosti,“ vysvětluje nám a rukou ukazuje na činorodou stavařskou činnost, která se nevyhýbá žádné ze tří budov. Při pohledu na staveniště se má žena trochu zarazí a tázavě se na mě podívá, ale já ji jen chytnu za ruku a společně následujeme obchodní zástupkyni.

Do domu vstupujeme ještě po provizorním můstku, ale když nahlédneme do vzorového bytu, vidíme bíle omítnuté stěny, barevnou tapetu i krásnou dřevěnou podlahu. Přestože jsem si oblékl jen lehký jarní kabát, začíná mi být horko. Rozhlížím se po věšáku, když mi naše průvodkyně pokyne na stěnu za námi. Ta je poseta malými ptáčky usazenými na šikovných háčcích, které připomínají větvičky. Monika do mě rozpustile šťouchne a já vidím, že rozpaky, které ji zaskočily při vstupu na stavbu, jsou dočista pryč. Odkládáme si svršky na ptačí větve a prohlížíme si zajímavou tapetu v předsíni. Slečna, která nás provází, odběhne, ale za chvíli je zpátky a v rukou třímá masivní fotoaparát.

„Fotečku?“ zeptá se a my se k sobě tiskneme jako na své nedávné svatbě. Blesk nás na chvíli oslepí a než se stačíme vzpamatovat, z aparátu pomalu vylézá naše fotografie. „Jé, polaroid!“ vyhrkne Monika, „takový jsme měli, když jsem byla malá.“ Samozvaná fotografka nám ukazuje snímek a já se dmu pýchou při pohledu na svou krásnou ženu, jak stojí po mém boku.

„Tak začneme ložnicí?“ zeptá se prodejkyně.

„Dobrý nápad, jsem pěkně unavený,“ zavtipkuji. Ale když vstoupíme do světlem zalité místnosti, mé plány se hroutí. Na místě, kde by měla být postel, se rozprostírá zelený trávník. A polštářky, na kterých by se tak krásně leželo, se vznášejí u stropu. A uprostřed toho všeho stojí stolek z neopracovaných březových větví.

„Kde bude postel?“ ptám se nechápavě.

„Přímo tady,“ ukazuje stále se usmívající slečna na zelený trávník.

„Není to trochu malé?“ táže se dál má žena. A opravdu. Kolem zeleného trávníku je ještě spousta volné podlahy.

„Kdepak, to jsou přesně rozměry manželské postele.“

S Monikou se na sebe otočíme a vyměníme si spiklenecké pohledy.

„A tady bude vaše zahrada,“ roztahuje prodejkyně průsvitný závěs a odkrývá obrovské prosklené dveře zabírající téměř celou stěnu. Už tak světlou místnost zaplavuje odpolední slunce.

Prohlížíme si pokoj a naše oči se zarazí na stěně polepené polaroidovými snímky mnoha a mnoha tváří. Jsou zde muži i ženy všeho věku, sami i v párech a někteří dokonce i se svými ratolestmi. „Budeme tady taky?“ ptá se má žena, která je polaroidem stále unešená.

„Ale jistě, můžu vás tam hned přilepit?“ A Monika okamžitě kýve a naviguje naši průvodkyni podle svých představ.

Přesouváme se do hlavní obytné místnosti, stejně světlé jako ložnice. Má lepší polovička se okamžitě pustí do prohlídky kuchyňské linky, ale mě přitáhne něco jiného. Televize v pokoji je totiž zapnutá a na ní běží nějaká videohra.

„To je běžná součást vzorového bytu?“ ptám se zaraženě.

„U nás ano,“ mrká na mě prodejkyně, „až budete chtít, můžeme si zahrát.“

Nadšeně souhlasím, i když se má žena z kuchyňského kouta mračí. Já zatím znaleckým okem hodnotím velikost obrazovky a zkouším pohodlnou pohovku. Monika se mezitím přesouvá od kuchyňské linky a zkoumá zeď za mnou. I já se otočím a prohlížím si stěnu polepenou puntíky v různých odstínech zelené a modré. Nápis na stěně vyzývá: „Zanech stopu v nebytu.“

„Jestli chcete, můžete nám tu nechat nějaký vzkaz,“ vybízí nás naše průvodkyně a nabízíme nám misku s drobnými samolepkami. Vybíráme si tedy dva puntíky a lepíme je vedle sebe tak, aby se trochu překrývaly. To jsme my dva. Každý pak napíšeme na samolepku své jméno a najednou se Monika zarazí a zeptá se: „Můžeme ještě jeden?“

„Ale jistě,“ odpoví prodejkyně, „jen si poslužte.“ A Monika přilepí ještě třetí samolepku pod naše dvě.

„A co na ní napíšeme?“ ptám se.

„To záleží na tom, jestli to bude kluk, nebo holka,“ odpoví má žena.

„Tak to vypadá, že to budeme muset připsat až potom, co se nastěhujeme,“ odpovím a pevně k sobě Moniku přivinu…